Inspirace pro vaše podnikání a marketing

Miroslav Kadlčík: Okolní svět mohou kritizovat pouze lidé, co jsou srovnáni sami se sebou

miroslav-kadlcik-velkyKritika je něco, čemu se většina lidí ráda vyhýbá. Na druhou stranu pro nás může být i prospěšná, pokud je ale správně položena. Psycholog PhDr. Miroslav Kadlčík je dlouhodobým lektorem v oblasti komunikačních technik, vedení lidí a osobnostních předpokladů. Kromě toho vede své semináře i na téma zvládání a podávání kritiky, což nás dovedlo k tomu, zeptat se ho na pár otázek.

Můžete pro naše čtenáře specifikovat, co si představujete pod pojmem „kritika“?
Ve výkladu pojmu kritika u nás v poslední době dochází k jistému zmatení. Původní význam kritika znamená posouzení něčeho (díla, návrhu, chování apod.), a to jak z hlediska pozitivních, tak negativních stránek. Výsledek tedy může být spíše příznivý, nebo naopak negativní. Vždy ale musí být zdůvodněn. Hanopis nebo pomluva rozhodně nejsou kritikou. Mezi lidmi je rozšířen mylný názor, že kritika je obecně záležitostí negativní. Tedy že cílem kritiky je odsouzení nebo pohana. To je ale tragický omyl.

O lidech často slýcháme, že velmi rádi kritizují. Vy jste psycholog, dokážete tedy posoudit, zda je to jen pověra, nebo to má nějaký skutečný základ?
To si netroufnu posoudit. Je to podle mého názoru spíše otázka kultury a z ní vycházející výchovy lidí. V našich krajích častěji slýcháme negativní kritiku. Obecně platí, že u nás neumíme někoho pochválit. Mám zkušenost z poslední doby ze zahraničí, kde například pochválit jídlo nebo chování dítěte je samozřejmostí a používá se opravdu velmi často. Odezvou je pak celkově pozitivní atmosféra. V naší společnosti spíše slýchám, jak je něco špatně, jaký blb je ten či onen…

Předpokládám, že lidé obecně kritizují raději nepřímo (např. prostřednictvím emailu) než „z očí do očí“, nemyslíte? Proč tomu tak je?
Ono to souvisí s něčím obecnějším. Lidé, kteří mají dostatečnou sebedůvěru, kteří „vědí, kdo jsou“ se nemusí uchylovat k těmto formám. Jsou schopni použít kritiku face to face. Lidé se sebedůvěrou totiž vědí, že ani oni nejsou dokonalí, že i oni mají chyby a chyb a omylů se dopouštějí taky. Proto mohou předpokládat a nepřekvapí je, že ani ti druzí nejsou dokonalí a dopouštějí se omylů a chyb. Pro lidi s nízkým sebevědomím a nesrovnaným vztahem k sobě samým je jednodušší použít neosobní formu, bez nutnosti snést zpětnou vazbu, kterou by taky nemuseli unést.

Má podle vás cenu jakkoliv vnímat anonymní kritiku? Jste zastáncem názoru, že taková kritika se má naprosto ignorovat, nebo je třeba i jí přikládat potřebnou váhu?
Na to není úplně jednoduchá odpověď. Bylo by nutné si ujasnit jednu základní věc. Kritika by měla být předmětná. Tedy nevadíš mi Ty, ale vadí mi Tvoje chování nebo Tvůj názor. Pokud je v anonymní kritice tohle splněno, stojí za to popřemýšlet o tom, jestli to náhodou nemůže být pravda. Pokud je to ale kritika osobní, dehonestující, pokud se jedná o pomluvu nebo hanopis, pak jediné odpovídající místo pro ni je odpadkový koš.

Jak bychom měli kritizovat tak, abychom byli slušní, korektní a druhou stranu neurazili?
Opět je důležité si uvědomit, že předmětem kritiky je chování nebo názor toho druhého, nikoliv on sám. Kritika musí jít „s ním“ nikoliv „proti němu“. Tedy sdělte mu: „Když ty děláš to a to, já se cítím tak a tak.“ Musí být zřejmé, že jeho máte rádi (vážíte si ho nebo respektujete jeho právo na názor), ale jeho chování nebo názor odmítáte.

Ta kritika musí být podána osobně, mezi čtyřma očima. Nemanipulujte („už jsem si myslel, že jsi pochopil, ale ty pořád…“). Pamatujte neustále na, to že s tím člověkem budete muset dál kooperovat a že tedy musíte udržovat něco, čemu se říká „zlatý most“.

Jak postupovat, když se nám to nepovede a druhou stranu jsme urazili? Jak z toho ven?
Z toho, co jsem řekl, je zřejmé, že byste takovou situaci neměli dopustit. Pokud se to ale stane, přiznejte svou chybu a omluvte se. Na věcném obsahu ale trvejte.

Co dělat v případě, kdy něco nebo někoho kritizujeme a nemůžeme najít třeba byť jen jediné pozitivum? Jak se v takové chvíli máme zachovat?
Přiznám se, že tahle otázka mě trochu rozesmála. Pokud se setkáte s člověkem, na kterém nenajdete „suchou nit“, pak je rozumnější se mu vyhnout. Pokud to nejde, pak je třeba vymezit asertivně vlastní prostor, aby vám ten člověk neotravoval život. S komunikativními psychopaty se nelze domluvit ani je pochopit. Na to není komunikační technika. Kritika je potom zcela zbytečná, k ničemu dobrému nepovede.

Nicméně, popřemýšlejte o tom, jestli to vaše absolutně negativní stanovisko není náhodou vaše chyba, váš předsudek nebo vaše mylné vnímání. Často zjistíte, že on ten člověk tak úplně negativní není.

Jaké jsou nejčastější chyby při kritizování? A v co mohou vyústit?
Tady musím rozlišit dva úhly pohledu. O tom, jak kritizovat jsem již částečně hovořil. Při přijímání kritiky jsou časté popírání, pocit ukřivdění, urážení se, odvetná kritika, sarkasmy, osnování pomsty, obranné mechanismy typu pláč, agrese verbální nebo fyzická a mnoho dalších. To všechno je špatně. Naslouchejte pozorně, co je vám sděleno. Reagujte pouze na to, co bylo sděleno, ne na to, co si myslíte, že bylo sděleno.

Ale především velmi dobře analyzujte, o jaký druh kritiky se jedná. Může to být kritika oprávněná a podaná tak, že vás neuráží – potom ji přijměte bez opozice. Může to být kritika sice pravdivá, ale podaná nekorektně – potom přijměte její obsah, ale důrazně se ohraďte proti formě.

Nejobtížnější je reakce na nepravdivou kritiku. Tady je nutné se ohradit proti obsahu, trvat na zdroji informací. Je to ale obtížné, protože velmi často skutečným obsahem této kritiky je vaše ponížení. Vyskytují se ještě dva nepříjemné a zcela nekorektní druhy kritiky, a to manipulativní a ponižující. V obou případech na kritiku vůbec nepřistupte, odmítněte ji, protože výsledkem bude negativní konflikt, který nezvládne ani jedna ze stran. Důsledky pak často bývají trvalé a bohužel i nezvratné.

Pojďme se ale na celou věc podívat z druhé strany. Zrovna v posledních dnech jsem při předvolebních debatách sledoval jednotlivé politiky, jak se navzájem obviňují a kritizují. Bylo zajímavé vidět, jak na to reagují a působí většinou poměrně klidně. Vím, že bych se měl zeptat spíše jich samotných, ale jak to dělají?
Když se nebudete zlobit, tohle téma bych nechtěl moc rozvíjet. Jen snad několik poznámek. V politice bývají mnohé tak zvaně kritické výpady součástí jisté hry. Neberou se proto z druhé strany úplně vážně. Obávám se dokonce, že jsou považovány svým způsobem za korektní. Příčí se mi to hrozně. Zdá se, jako by se lež, pomluva a podobná svinstva staly jistou normou. Vzpomínky na předvolební atmosféru před prezidentskými volbami ve mně ještě dnes vyvolávají mrazení. Současný stav politické kultury u nás raději nebudu vůbec komentovat.

Jak bychom se tedy měli zachovat v podobné situaci, kdy jsme kritizováni přímo a například před publikem? Může se jednat např. i o diskuze na internetu a podobně.
Kritika před ostatními lidmi je vždycky obtížná a varuji před ní. Pokud ji použijete, musí jí předcházet kritika podaná osobně (mezi čtyřma očima). Jen tehdy, pokud nedošlo k uspokojivé změně, je možno přistoupit ke kritice veřejné. Pokud k ní dojde, platí stejné zásady, jaké jsem uvedl před chvílí.

Kritika na internetu je obrovský problém. Velmi často se za ni schovávají lidé, jejichž osobnostní profil je problematický. S nimi vést věcnou kritiku je obvykle ztráta času.

V dnešní době se velká část kritiky vkládá na sociální sítě, kde je viditelná v podstatě pro všechny. Měl byste nějaké tipy pro firmy a další, jak mají na kritiku na těchto místech reagovat?
Platí totéž, co jsem již řekl. Reagujte na věcnou kritiku, a to zase věcně, argumentačně. Osobní, především manipulativní a hrubou kritiku pojmenujte, ale reagovat na ni nikam nevede.

Internet se plní prosbami o radu od lidí, co kritiku jednoduše přijímat neumí. Proč tomu tak je, co jim v tom brání a existují i pro ně nějaké rady, jak to změnit?
Již na počátku našeho rozhovoru jsem řekl, že existuje přímá souvislost s osobnostní zralostí. Výchova k realistickému sebevědomí začíná od nejútlejšího věku. Zdůrazňuji to realistické. Potkávám mnoho na první pohled sebevědomých lidí. Po chvíli ale zjistíte, že je to naučená póza, bez skutečného obsahu. Jejich reakce na kritiku je často agresivní. Stejně tak oni sami používají při kritizování nekorektní postupy. Základem tedy musí být adekvátní sebereflexe. Pouze lidé, kteří jsou „srovnáni“ sami se sebou, mohou adekvátně reflektovat vnější svět.

Často jsme svědky i toho, že například zaměstnanec kritizuje svého zaměstnavatele. Je to spíše otázka z etiky, ale může si to podle vás dovolit? A jak by měl zaměstnavatel správně reagovat?
Spíše než etická otázka, je to otázka podnikové kultury. Organizace vedené progresivními managery dokonce věcnou kritiku od svých podřízených vyžadují. A dlužno říct, že to není nic nového. Tohle patřilo k normám, které ctil už Tomáš Baťa. Co zlepšit, jak změnit prostředí, jak vytvořit vztah k firmě apod. Tam, kde vládnou „omnipotentní“, jedineční a neomylní manageři, tam je takové chování naopak považováno za porušení disciplíny a téměř hrdelní zločin.

Věcnou kritiku v organizaci je nutné podporovat, je cestou vpřed a obranou proti „provozní slepotě“. Musí být ale splněna jedna zásadní podmínka  negativně kritizovat je možno výlučně uvnitř organizace. Nikoliv ve vnějším prostředí.


Celý rozhovor najdete zde.

Co podle vás stojí za tím, že jsou internetové diskuze na různých zpravodajských a jiných serverech přímo zahlceny kritikou a negativními komentáři. Dokážete z toho vydedukovat nějaký závěr, příčinu?
Obávám se, že to vyplývá z celkové atmosféry v naší společnosti. Moji kolegové (například v Německu) podobně dramatický vývoj nezaznamenávají.

Změní se to do budoucna?
Doufám, ale to je především na mladé generaci. Musíte se zbavit zlozvyků a nehorázností současnosti.

Poskytujete například nějaké konzultace nebo poradenství? Na koho by se případně naši čtenáři měli obrátit, když potřebují pomoc se zvládáním kritiky a jejím přijímáním? Doporučíte něco, co by jim pomohlo?
Sám jsem byl vysokoškolským pedagogem a snažil jsem se svým studentům tyto postoje předat. Těší mě, že především ti, kteří žijí a pracují v zahraničí, mi potvrzují, že můj postoj byl správný a že je pro jejich praxi efektivní. V současné době jsem lektorem výcvikových kurzů několika vzdělávacích agentur.

Absolvování takových výcvikových kurzů je samozřejmě prospěšné, ale důležité je si uvědomit, že začátek je uvnitř každého člověka. Velmi často se jedná o změnu sebereflexe, přehodnocení vlastních postojů a následně i chování.

Děkuji za rozhovor. Věřím, že pro naše čtenáře budou odpovědi zajímavé a užitečné!
I já děkuji a přeji vašim čtenářům úspěchy v osobním i pracovním životě.

Okomentovat článek

Sdílejte článek přátelům:

Autor: Jiří Rostecký

Jirkovi je 24 let. Hned po střední založil svoji první firmu. Tu v roce 2016 prodal. Od té doby se naplno věnuje Mladému podnikateli. Baví ho poslouchat lidské příběhy, inspirovat ostatní svými videorozhovory a pomáhat lidem v jejich osobním i podnikatelském rozvoji. Píše blog o podnikání na internetu.

Komentáře čtenářů: 0

    Přidejte vlastní komentář

    Skrýt reklamu