Petr Hložek: Jak předejít syndromu vyhoření?

Pár let jsem zažil něco podobného. Nebylo to sice tak drastické, ale musel jsem na půl roku vypnout. Paradoxně si myslím, že mi to dost zásadním způsobem pomohlo … v mnoha ohledech.

Další vynikající rozhovor, i když na vážné téma. Zaujalo mě, že zde bylo vyhoření provázeno neutuchajícím nadšením ze stávající práce/oboru. Jinak většinou slýchám, že člověk se dopracoval současně do stavu, kdy danou práci už nemohl ani vidět.

Jakožto manželka Petra mohu vše potvrdit :) Jen bych doplnila, že tady je to trochu jako s někým závislím. Pokud ten dotyčný pomoc rodinny odmítá a odmítá si jakýkoli problém připustit, tak ta rodina má hodně omezenou možnost pomoci. Pokud už to toho dotyčného sejme, tak jako Petra, pak je na rodině, aby ho dokopala, kam je třeba. Jasně, nechtělo se mu, ale já nehodlala být ve 30 vdova. Teď si spoustu věcí uvědomil a najednou vidí, že i když máme dvě děti s postižením, a on to tam řekl tak jemně, ale ony toho mají víc, tak i přes to všechno nejsou pořád tak hrozní, jako je viděl v tom svém nejhroším psychickém stavu. Stejně jako teď vidí, že mu nikdo na hlavu nemíří brokovnicí a nenutí ho teď hned všechno udělat a včera bylo pozdě. Musel si přerovnat priority, přehodnotit své možnosti a musel k tomu dojít sám. A i když je mu teď zase o něco líp, tak budu už asi pořád ve střehu, aby do toho zase zpátky nezahučel.

Jirko, evidentně jste si získal jeho plnou důvěru, když se Vám tak otevřel. Klobouk dolů!

Velmi zajímavý rozhovor. Mám z toho pocit, že Petr by měl ve svém životě uvažovat o zásadní změně, tedy změnit práci nebo obor. Myslím, že jeho problémy nevyřeší chatička bez elektřiny a občasné procházky.

Opravdu velmi zajímavý rozhovor. Jako informatik některé věci o kterých Petr mluvil znám osobně také. Nejsem si jistý, jestli změna zaměstnání nebo oboru by byla pro Petra řešením. Domnívám se, že je prostě workoholik a problém zastavit nebo zpomalit by měl možná i v jiném oboru. Osobně jsem měl k vyhoření dvakrát také nakročeno, ale naštěstí jsem si to včas uvědomil.
V prvním případě u mě byli původcem problému kromě náročné práce i naakumulovaný stres z dlouholetého dojíždění za prací (cca 40 km autem), v kombinaci s krátkodobým, ale velmi náročným pracovním projektem, na němž jsem pracoval nad rámec svých pracovním povinností (ty jsem musel stihnout také). Stejně jako u Petra, chtěl jsem to dodělat stůj co stůj, protože mě to bavilo a chtěl jsem se naučit něco nového. Ve chvíli kdy jsem několikátý den ráno vstával se svíravým pocitem u srdce jsem si uvědomil, že balancuji na hraně a je čas zvolnit. Naštěstí jsem projekt úspěšně dokončil a přišla vnitřní úleva a uspokojení.
V druhém případě šlo v jiném zaměstnání o několikaměsíční intenzivní přetížení. Včas jsem si to uvědomil a vyřešil odchodem z dobře placeného místa, zdraví má člověk přece jenom jedno.

Super rozhovor, Petr respekt, díky.

Přepracování nebo vyhoření?