Richard Kafoněk: Je jedno, kde znalosti získáváte, důležité je, že je získáváte

K podnikání se dostal díky školní odborné praxi. A doteď mezi školou a vlastní agenturou osciluje. Richard Kafoněk je mladý brněnský podnikatel. Vlastní Marketingovou kancelář, zabývá se strategickým kompetenčním managementem a vyučuje na Provozně-ekonomické fakultě Mendelovy univerzity. Je podle něj propojení studia a podnikatelské praxe přínosné?

Inzerce

Ještě během studií na škole jsi založil Marketingovou kancelář. Co tě vedlo k tomu přidělávat si ke studiu starosti s vlastní společností?
U zrodu podnikání stála náhoda. Během své odborné praxe na bakalářském stupni studia, kdy jsem se věnoval marketingu jedné malé firmy, mi její majitel řekl, že by uvítal, kdyby mu někdo nabídl marketingové služby. Vnuknul mi tak myšlenku zabývat se marketingem a podnikat v něm. Zpočátku jsem poskytoval služby pouze této firmě a následně se podnikání rozšířilo a stalo se více než pouhou odbornou praxí… A v neposlední řadě – marketing je zajímavý obor, který mě jednoduše zlákal.

Dala ti praxe z Marketingové kanceláře něco do studia?
Ano. Uvědomil jsem si rozdíl mezi tím, že „vědět co“ je úplně něco jiného než „vědět jak“. Během studia jsem se naučil spoustu více či méně zajímavých či prospěšných věcí. Nicméně od toho, že „o něčem vím, že je“, je dlouhá cesta k tomu umět to prakticky zrealizovat například ve firmě či pro klienta.

Dále mi moje praxe umožnila získat nadhled a věci, které jsem se učil ve škole, vnímat ve větších souvislostech a snažit se hledat různé možnosti využití znalostí. Jiné než „u zkoušky“.

Po získání inženýrského titulu ses rozhodl ve studiu pokračovat. V rámci doktorátu se zaměřuješ na strategický kompetenční management. O jaký koncept se vlastně jedná?
S konceptem strategického kompetenčního managementu jsem se setkal během studia ve Francii, kde jsem byl na Erasmu. Tam jsem si uvědomil, že věci, které se učím ve škole, jsou mnohdy poněkud zastaralé a že existují i modernější směry.

Strategický kompetenční management je směr, který se zabývá tím, co to strategie firmy je a co má být jejím obsahem, aby to dávalo smysl a dalo se to prakticky využít. Z mého pohledu je strategický kompetenční management skvělý v tom, že umožňuje manažerům identifikovat a formulovat odpovědi na otázky důležité pro rozvoj organizace. Jsou to přitom jednoduché věci, selský rozum. Jde jenom o systematický přístup.

Právě v jednoduchosti strategického kompetenčního managementu tkví jeho kouzlo. Naproti tomu standardní knížka o strategickém managementu má přibližně pět set stránek a po jejím přečtení, pokud se tak někdy stane, získává čtenář nutně dojem, že by měl strategický manažer dělat ve firmě vše. Ale to je samozřejmě nesmysl. A nebo top šéfové řekněme Škodovky dělají všechno?

To asi ne. Ale minimálně ty sám jsi značně multifunkční. Jak se ti daří skloubit doktorské studium, s ním spojenou výuku na škole a vedení firmy?
Je to těžké, protože vše jde pomaleji a den má pouze čtyřiadvacet hodin. Jak se říká v reklamě, život je otázkou priorit. Takže občas se věci nehýbou tak, jak bych chtěl. Na druhou stranu, z dlouhodobého pohledu vidím kombinaci práce a studia jako velmi prospěšnou.

Učíš na univerzitě věci, které máš skutečně ohmatané z praxe, nebo se musíš podřídit potřebám akreditovaných osnov?
Na univerzitě učím samozřejmě to, co je v osnovách. Ale vzhledem k tomu, že učím předmět Manažerské dovednosti, tak mohu do svých cvičení zahrnout i své zkušenosti a předat je studentům. A to mě baví a dělá mi to radost.

Jací jsou vlastně studenti? Dává ti něco do praxe pravidelný kontakt s mladými, otevřenými mozky?
Já jsem taky student a věřím, že mám mladý otevřený mozek (úsměv). Kontakt se studenty je zajímavý a pravidelná práce se skupinou lidí je velmi dobrá pro procvičení nejen prezentačních schopností a rétoriky, ale i improvizace. Není nad to, umět patřičně zareagovat na vtípky a překvapivé otázky některých studentů. Také je zajímavé naučit se pracovat s různými skupinami studentů. Nejenže se od sebe liší různé skupiny, ale každá skupina je každý týden jiná. A to je zajímavé…

Vybíráš si mezi nimi třeba budoucí spolupracovníky?
Ano. Vždy se ptám, kdo ze studentů dělá při studiu praxi a kdo ji chce dělat. A vždy mě překvapuje, že většina studentů ji nedělá, a ani nechce (a pak se po absolutoriu potkávají na Úřadu práce). Pokud je někdo talentovaný, nabídnu mu spolupráci, je-li k tomu prostor a příležitost…

Doporučil bys dalším mladým podnikatelům, aby si doplňovali znalosti dalším studiem?
Vzdělávání je nejen důležité, ale podle mě nutné. A to se netýká pouze mladých podnikatelů. Nezáleží na tom, kde znalosti získávat, ale podstatné je vzdělávat se soustavně. Vždyť dnes existuje tolik možností, jako je sledování strategických účtů na Twitteru, cizojazyčné zdroje na internetu, nejrůznější vzdělávací videa…

Zaznívá názor, že veřejné vysoké ekonomické školy člověka na podnikání nevybaví ničím skutečně podstatným. Souhlasíš s tím, že když chce člověk podnikat, musí prostě začít a učit se za pochodu, než dlouze studovat teorii?
Na tuto otázku nedokážu odpovědět. Sám cítím, že mi moje alma mater dala ekonomické myšlení, které je pro podnikání velmi důležité. A za to jsem rád. Na druhou stranu jsem přesvědčen, že pro uvědomění si ekonomických zákonitostí není potřeba studovat vysokou školu. Podnikání není ani tak o vzdělání jako spíš o vizi, selském rozumu a tvrdé práci.

Na závěr si dovolím trochu víc sebezpytující otázku. Češi se oproti Američanům daleko víc bojí neúspěchů. Nevnímají fakt, že se něco nepodaří, jako cennou lekci a východisko pro případný další úspěch. Jak jsi na tom ty? Kolikrát jsi měl během řízení vlastní firmy chuť se vším seknout?
Každý se bojí neúspěchu, to je přirozené. Lidé chtějí mít svoje jistoty a bojí se, že je v důsledku případných negativních změn mohou ztratit. Mě se toto týká samozřejmě také.

Co se snažím já, je dívat se na to dobré, co se stalo, tedy minulé úspěchy, a poučit se z chyb a neopakovat je.

Během podnikání jsem se několikrát ocitl v situaci, kdy jsem nebyl spokojen se stávajícím stavem či směrem a měl chuť s podnikáním seknout. A pak jsem si vždycky řekl, že jak jsem si to udělal, tak to mám. A pokud se mi to nelíbí, že to musím sám změnit… Zkrátka jsem přesvědčen, že člověk může do značné míry za svůj osud a podle toho se má chovat a být aktivní.