Jak se Bára Rektorová stala z letušky podnikatelkou?

Původně brázdila nebe v letadle jako letuška. Dnes Bára Rektorová brázdí nebe jako podnikatelka. Je totiž všude. Vychází s ní rozhovory v různých magazínech a v časopisech, ale všichni se ptají na ty samé otázky. Pojďme se na královnu sushi podívat i z jiného pohledu!

Báro, začněme trochu netradičně. Ty jsi byla původně letuška? To byl tvůj dřívější sen?
Ne, letušku jsem začala dělat v 19 letech, během studia vysoké školy. Od mládí jsem jezdila na koních a chtěla jsem se tomu věnovat závodně. Jenže koně jsou drahý koníček a z běžné brigády bych svého koně neuživila a trenéra nezaplatila.

Bylo to tehdy bláznivé období, kdy jsem zároveň studovala celkem náročnou školu, dělala na plný úvazek letušku a denně jezdila na koni. Podnikání už potom oproti tomu zápřahu bylo vlastně odpočinkové.

Takže jsi začala podnikat už v osmnácti?
Když jsem začínala, přivydělávala jsem si učením angličtiny na volné noze. Měla jsem na to živnostenský list, takže teoreticky to bylo moje první podnikání. (smích)

Inzerce

Před lítáním jsem pracovala při škole v restauracích. Ale od 18 jsem dávala lidem hodiny jízdy na koni, možná ještě dřív.

Jak se dařilo učení angličtiny?
Bylo to fajn, bavilo mě to.

Pamatuješ si, jak jsi tehdy získávala svoje klienty?
Klienty jsem získávala pouze přes doporučení a i tak jsem musela spoustu odmítnout. Hlavně o doučování angličtiny pro děti je velký zájem.

Proč jsi u toho nezůstala?
Je to hrozné klišé, ale asi jsem hlavně chtěla větší výzvu. Angličtinu miluju, denně anglicky mluvím a poslouchám na BBC detektivky a horory, svoje dětské i dospělé žáky jsem měla ráda, ale nějak to bylo málo adrenalinu nebo co.

Já přece jen nedělám rozhovor s bývalou letuškou denně, tak mi pověz, jak ses k takové práci dostala?
Inspirovala mě kamarádka, spolužačka z vysoké (zdravím, Petro!). Přihlásila jsem se do výběrového řízení a vzali mě.

Tam muselo být hodně lidí. Co to obnášelo?
Tehdy chtěli v ČSA dva jazyky, na tom pár lidí vypadlo, ale nejdůležitější byly psychologické testy. Testovali nás, jak jsme odolní proti psychickému stresu a jak umíme jednat pod tlakem. Písemné testy trvaly osm hodin, pak následoval ještě pohovor. Bylo to opravdu náročné, ale práce letušky rozhodně není pro něžné květinky, je to tvrdá dřina fyzická i psychická, proto jsou takové testy zřejmě nutné.

A teď si vzpomínám, že jsme dělali (hlásilo se i dost kluků) ještě testy fyzické zdatnosti, skákali jsme z 10 metrů do bazénu, plavali na čas a dokonce absolvovali jakési vojenské cvičení, také na čas. Bylo to celé v duchu komunistické hodiny tělocviku, takový trochu bizár.

Co vše ty psychologické testy obnášely?
Nejdřív jen pořád dokola sčítat čísla. S krátkými přestávkami hodinu. Na čas. Později jsem pochopila, že hlavní smysl byl, abychom se unavili. Potom sáhodlouhé testy osobnosti s otázkami typu: „Díváte se raději do hořícího krbu, nebo na bouřku?“ Otázky se pak pozměněné opakovaly, takže i kdybys chtěl lhát, nemáš šanci pamatovat si, jak jsi odpověděl.

Pak následovaly IQ testy a řešení úloh. Potom na paměť – zapamatujte si co nejvíc předmětů na obrázku. V té době už píšeš ty testy šest hodin a nevíš pomalu, ani jak se jmenuješ.

Na pohovoru jsme měli seřadit barvy, podle obliby. Říct, co vidíme v abstraktních tvarech. Údajně taková klasika.

Myslíš si, že i dnes v podnikání práci ve stresu snášíš? Znám podnikatele, co naopak stres vyhledávají, protože je nutí více pracovat. Jak to máš ty?
Stres mám ráda, takový ten zdravý, motivační. Naopak dlouhodobý stres, když má člověk problémy ve vztazích, nebo je třeba někdo z blízkých nemocný, ten myslím škodí nejen zdraví, ale i podnikání.

Ale řekla bych, že stres snáším nadprůměrně dobře. To je dar.

Vypadá to, že jsi tehdy byla fakt ve formě. Jak jsi na tom dnes? Stihneš si vedle rodiny a podnikání najít čas ještě na sport?
Byla jsem fit, ale úplně jsem z toho vypadla. Ráda bych to svedla na mateřství a děti, není čas, znáš to. Jenže čas má člověk na to, na co si ho udělá, a mně bylo posledních pár let až příliš dobře na gauči s kafem v ruce.

Takže teď jsem se to rozhodla napravit, chodím už dva měsíce třikrát týdně na fakt hustý cvičení (funkční trénink – zdravím Lucku). A musím říct, že spolu se zlepšováním fyzické kondice vidím i lepší pracovní výkonnost.

Proč jsi v kariéře letušky nepokračovala?
Splnila jsem si sen, pár let jsem měla koně a jezdila na závody, ale dělat celý život letušku jsem nechtěla. Když mi bylo 23 let, dala jsem kobylu na důchod na pastvinu a přemýšlela, co s životem dál. Každopádně tato etapa života byla super. Hodně podnikatelů říká, že pro ně byl dobrý základ sport. Já jsem sportovala od dětství a můžu to jen potvrdit.

Práce letušky mě bavila, ale okolní dril, který je v aerolinkách nutný, nevyhovoval mé svobodomyslné a rebelské povaze.

Co tím drilem myslíš?
O tvém programu na následující měsíc rozhodují dispečeři. V podstatě nic si nemůžeš naplánovat. Děláš sice velmi odpovědnou, ale stereotypní práci, prostor pro kreativitu nulový. Chodíš na porady, kde se řeší věci jako délka nehtů a barva rtěnek, účesy…

Chápu, že v zájmu aerolinek je, aby všechny letušky vypadaly stejně a byly upravené. Nic proti tomu nemám. Jen to prostě nejde dohromady s mojí povahou. 

Také jsi chtěla pracovat v nemocnici. Ani tento plán nevyšel?
Ano, to byl původní plán, proto jsem studovala fyzioterapii. Chtěla jsem vystudovat, pár let sbírat zkušenosti v nemocnici a pak si založit soukromou praxi. Podnikat a pomáhat nemocným lidem. Krásný sen. No, nevyšlo to.

Už po první praxi v nemocnici mi bylo jasné, že tu práci dělat nemůžu, jen jsem si to nechtěla připustit. Tohle člověk neví, dokud to nezkusí. Od té doby mám ke všem, kdo pracují s trpícími lidmi, ještě mnohem větší respekt.

Proč si to nemohla dělat?
Bylo mi strašně líto všech nemocných lidí. To je vlastně všechno. Nesetkala jsem se s ničím hrozným ze strany lékařů nebo sester, jen jsem každý den odcházela domů strašně smutná. Musela jsem pořád myslet na pacienty, někteří třeba umírali nebo byli hodně nemocní. Viděla jsem je všude.

Jak jsem psala výš, nejsem žádná skleníková květina. Dokážu se prosadit v oboru ovládaném muži. Šéfovala jsem kuchařům, jezdila na koních, což je také velmi tvrdý svět. Zažila jsem hodně pádů, doslova i obrazně, vždycky jsem se otřepala a šla dál. A pak najednou jsem každý den po příchodu z nemocnice brečela a koukala dvě hodiny do zdi. Takže jsem tu práci evidentně opravdu dělat nemohla.

Jak ses nakonec dostala k podnikání?
Dělat něco samostatně bylo vždycky součástí mých plánů. Jen jsem dost dlouho nevěděla, co by to mělo být. Vždycky mě bavila práce ve službách. Obsluhovat lidi. V restauracích jsem pracovala na brigádě od 15 let, vždycky mě to k tomuto oboru táhlo.

Když jsem skončila s létáním, začala jsem pracovat v restauraci a měla jsem skvělého šéfa. Říkala jsem mu láskyplně Tyran (smích). U něj jsem vyzkoušela všechno: plac, kuchyň, gril, management. Tyran a jeho žena (zdravím Libora a Alettu) byli nevídaní profesionálové, oni mě inspirovali k podnikání v gastronomii.

Když jsem jim po dvou letech práce řekla, že chci založit firmu na sushi catering, ohromně mě podpořili a byli nápadem nadšení. To mi v začátcích hodně pomohlo, věřila jsem jejich úsudku. A kamarádíme se dodnes.

Jak tě podpořili?
Hlavně tím, že byli nápadem nadšeni. Všichni v mém okolí mi říkali, že taková firma nemůže fungovat (jasný důkaz, že nemá cenu dát na lidi ve svém okolí, pravděpodobně nejsou cílovka). Jediní, kdo tomu od počátku věřili, byli Tyran, jeho žena a moji rodiče.  

Byly pro tebe zkušenosti nabyté v podobné restauraci natolik důležité, že bys bez nich nedokázala Sushiqueen založit?
Podle mé zkušenosti by si měl práci v restauraci zkusit každý, kdo chce jakkoliv podnikat v gastronomii. Nejen kvůli dovednostem, ale kvůli celkové atmosféře té práce. Práce v restauraci je velmi specifická a ne každý na ni má povahu. Nakonec určitě znáš ve svém okolí aspoň jednoho hospodského, který nemá rád lidi.

A není důležité, že ten člověk chce třeba být „majitel“ a lidi ve skutečnosti obsluhovat nebude. Jen pokud perfektně zná práci na všech pozicích, může business správně nastavit.

Kdybych šla na brigádu do nemocnice, než jsem začala studovat, pravděpodobně bych se na fyzioterapii nepřihlásila. Stejné je to s prací v restauraci nebo cateringu. Ne každý má povahu na obsluhování lidí. To, co mě baví a v čem jsem se našla, může být pro jiného největší trest. A člověk to opravdu neví, dokud to nezkusí.

Jak pro tebe bylo náročné s podnikáním začít?
Sushiqueen jsem si rozmýšlela 2 roky, takže když jsem se to rozhodla konečně zrealizovat, byla jsem tak „rozjetá“, že by bylo spíš těžké nezačít.

2 roky jsou strašně dlouho. Hodně podnikatelů se dnes bojí, že jim mezitím vznikne konkurence, nápad jim někdo vyfoukne a podobně. Ty ses nebála?
Já na to vyfoukávání moc nevěřím. Pokud je tvou hlavní výhodou to, že neexistuje konkurence, máš stejně jen malý náskok. Zákazníkům je ve skutečnosti úplně jedno, která firma s něčím začala první.

Vyfouknutí nápadu si umím představit v takových těch IT start-upech, kde některé nápady prostě visí ve vzduchu a jde o to, kdo je lépe uchopí. Když máš firmu založenou na osobnostech, nemusíš si konkurencí až tak lámat hlavu. Kdo umí být lépe já než já? A kdo umí být lépe Yuki než právě Yuki?

A další věc, když chceš s něčím vyjet rychle, musíš mít také víc peněz do začátku, což jsem neměla.

Ale abych nekecala, nějaké záchvaty typu: „někdo si udělá přesně stejnou firmu jako já a vyfoukne mi to“ asi byly. Tady právě pomůže názor někoho, kdo podnikání rozumí. Teď už vím, že nápad je 1 % úspěchu, zbylých 99 % je, jak se ti podaří nápad zrealizovat.

Měla jsi na začátku nějaké vstupní investice?
Ano, ale ne velké. Nepůjčovala jsem si, vše jsem rozjížděla pomalu. Postupně jsem si vydělávala na věci, které potřebuji. Provozovnu jsem měla pronajatou (momentálně už mám svou) a nádobí a podobné věci jsem kupovala, až když byly potřeba.

Do marketingu jsem zpočátku neinvestovala téměř nic, dělala jsem na doporučení a zakázky přicházely celkem rychle. Prvních pár let jsem ani neměla web, jen prezentaci navolnenoze.cz (která funguje dodnes a dodnes mi z ní chodí zakázky).

Zní to docela jednoduše, ale co všechno si na začátku potřebovala? Přece jen pracovat v gastronomii není jen tak.
Tak například s tím mi také pomohl Tyran, že mi v začátcích pronajal jejich hygienicky schválenou provozovnu. Měla jsem málo zakázek a pronajímat si něco dlouhodobě by pro mě bylo drahé, tak jsem si vždy půjčila jejich výrobnu jen na ten konkrétní den. To byla velká pomoc.

Velkou pomocí, kterou každému doporučuji, jsou služby soukromého hygienika (zdravím paní Bartoňovou). Poradí, co přesně potřebujete, oběhá úřady a ušetří spoustu nervů a stresu.

Za jak dlouho se ti tvé investice vrátily?
Před 4 lety jsem koupila a vybavila výrobnu, tato investice se mi ještě úplně nevrátila. Pokud vše půjde dobře, do konce roku 2014 budu zase „na svém“.

Mluvíš také o doporučeních, ty jsou skvělé, ale člověka trochu omezují. Odkud ti dnes chodí zakázky?
Nejčastěji si moji firmu lidé vygůglují. Někteří klienti o nás pár let vědí díky dalším aktivitám, jako je blog a sociální sítě, pak se za pár let odhodlají a objednají si nás. Dobře mi funguje i starý dobrý cold calling, člověk se do toho sice zrovna nehrne s nadšením, ale když vybereš dobře lidi, kteří tvojí službu potřebují, a zavoláš jim, často to vede ke konverzi úplně skvěle. A ještě ti poděkují, protože nakonec tys jim vyřešil problém.

A několik skvělých zakázek jsme získali díky mé nejoblíbenější sociální síti – Twitteru.

Kdy se vůbec zrodil nápad na založení Sushiqueen?
Nápad se zrodil v roce 2004 na výletě v Londýně, kde jsem ochutnala úžasné sushi. Prostě najednou jsem měla celou firmu v hlavě, úplnou a hotovou. Bylo to skoro jako zamilování, nemohla jsem na nic jiného myslet, nemohla jsem spát, nemohla jsem jíst (smích).

Já ale podobné nápady na podnikání dostávám pořád, takže jsem nejdříve byla skeptická. Počkala jsem 2 roky, pak už mi bylo jasné, že to není chvilkové okouzlení. Tak jsem se do toho pustila.

Takže jsi začínala v roce 2006. Cos za tu dobu promýšlela?
Promýšela jsem praktické věci, učila jsem se dělat sushi (v té době všichni moji kamarádi a známí jedli sushi pořád). Učila jsem se brousit nůž (svůj první nůž dodnes mám a hýčkám). Ale asi jsem hlavně čekala, jestli u toho fakt vydržím, jestli to není jen chvilkové okouzlení.

Pozor, neříkám, že toto je správný postup. Toto je postup, který vyhovuje mně. Jsem velmi činorodá a impulzivní, kdybych začala okamžitě realizovat všechny své nápady, měla bych momentálně rozjetých několik desítek firem a žádnou pořádně. Nápady na podnikání mám pořád, šlo mi i o to vybrat si, co zrealizovat.

Radila ses třeba s někým?
Ano, radila jsem se s mnoha lidmi. Kromě zmíněného Tyrana to byl například Tónio Kinský, bohužel již zesnulý majitel skvělé restaurace Století. Ten se mě asi hodinu v rozhovoru snažil od té firmy odradit. To je skvělá metoda, díky tomu mě upozornil na spoustu kritických bodů, které jsem přes své nadšení neviděla.

Krátce poté, co jsem konečně začala, jsem potkala Roberta Vlacha, kterého zde nemusím představovat. Ten mi v začátcích jednoznačně pomohl nejvíc a pro radu si k němu chodím dodnes.

Dnes tvoje firma stojí na kolegovi Yukim. Jak ses s ním potkala?
Kamarádka (Thank you, Ruth!) za mnou přišla a řekla mi: „Ty pořád meleš o tom, že chceš dělat sushi, já jsem včera v baru potkala jednoho chlapa, který je prý sushi chef, tak jsem ti vzala kontakt.“

Netušila jsem, že je to takový mistr, mohl to být kdokoliv. No a byl to Yuki. Bylo to kamarádství na první pohled.

Počkej! Já vím, že ráda létáš, ale vraťme se na zem. Opravdu jsi založila firmu s nějakým chlápkem z baru, kterého jsi ani neviděla? Jak jste se zkontaktovali?

Yuki tu firmu nevytvořil, pracoval v té době v sushi baru a pouze mi pomáhal na větších akcích. O našem prvním kontaktu spolu žertujeme dodnes.

„Dobrý den, já jsem Bára, mohla bych někdy přijít k vám domů a přinést s sebou lososa?“

„Co?“

„Přinesu i pivo.“

„OK.“

A jak dlouho po svém prvním kontaktu jste začali spolupracovat?
Bylo to celkem rychle, po jednom měsíci, myslím.

Nebyl to od tebe trochu risk?
Nebyl. Věděla jsem, že Yuki dělá sushi špičkově, a vše ostatní jsem měla na starosti já.

Jak jste se tedy dohodli?
Když zakázek přibývalo, nabídla jsem mu plný úvazek v Sushiqueen. Yuki to vzal. Dala jsem mu dobrý plat za mnohem méně odpracovaných hodin, než měl v sushi baru.

Trochu mne na tom zaráží, co se s tvým podnikem stane, když bude Yuki chtít odejít? Máš nějaký plán?
Sehnat jiného kuchaře není zas takový problém. Ozývají se mi sushi kuchaři z celého světa, chtějí pár let pracovat v Evropě a líbí se jim koncept Sushiqueen. Ale málokterý bude takový mistr jako Yuki, samozřejmě.

Yuki je jen jeden, z mnoha důvodů je pro mě nenahraditelný. Když odhlédnu od toho, že co se týče výroby sushi a všeho okolo, je Yuki mistr, nemusím ho neustále hlídat a kontrolovat, jsou tu i další důvody.

Pohoda a dobré vztahy jsou pro business k nezaplacení. Pracuji se svým nejlepším kamarádem, což je velké životní štěstí a málokomu se to podaří, třeba jen na pár let. Takže pokud Yuki odejde, Sushiqueen v této podobě skončí.

Nemyslím, že život je krátký, ale nekonečný není. Nic tedy není „napořád“. Raději budu pár let dělat něco, co za to opravdu stojí, než jít do kompromisu kvůli abstraktní jistotě, kterou člověk stejně nemá. Když si člověk uvědomí, že existence firmy je časově omezená, podnikání to hodně nakopne – není na co čekat, rozjedeme to tady a teď. Ne až bude perfektní web, nejvíc cool vizitky, nebo až zahřmí.

A co se týče dalších plánů, mám jich spoustu (až moc). Už skoro 7 let mám vymyšlený další business a myslím, že o moc déle už ho pod pokličkou neudržím. Takže co bude se mnou dál, se nebojím.

Bude opět v gastronomii?
Samozřejmě!

Hodně pouček říká, že se podnikatelé nemají spoléhat na jednoho člověka. Proč ses rozhodla riskovat?
Je to dané už tím oborem, kvalita sushi záleží v první řadě na kuchaři, takže tam lidský faktor je, ať chceš, nebo ne. Nejde jen o jednu dovednost, mistrovství v sushi je založené na dodržení tisíce drobných pravidel a dotažení každého detailu, spolu s dlouhými roky praxe. Takový člověk ti nevyroste na stromě. Obecně moc lidí na stromech neroste, ale sushi mistři už vůbec ne (smích).

Kdybych podnikala podle pouček, měla bych pravděpodobně úplně jinou firmu. Sushiqueen není firma podle pouček.

Takže řekla bych, že obecně poučky mají pravdu, spoléhat na jednoho člověka je riskantní, pokud ale chceš experta, tak se tomu nevyhneš. Riziko je vyváženo benefitem, který ti ten expert přinese. Dobře zvolený člen týmu může podnikání vykopnout až do nebe.

Jak ale toho dobrého člena týmu zvolit?
To je jako vybírat si životního partnera, jednoduchá poučka na to není (smích). Líbí se mi citát: Hire for character, train for skill. Jen v mém případě by se měl trochu změnit: Hire for character, let him train you for skill (smích).

Motivuješ nějak Yukiho k tomu, aby ve firmě pokračoval a odváděl stále lepší práci?
Yuki je člověk, který mě fascinuje svým přístupem k práci. V životě neviděl jediný TED talk, nepoužívá žádná gétédéčka a pravděpodobně neví, co je míněno slovem prokrastinace. On prostě považuje za normální udělat perfektně svou práci. A nevidí důvod o tom nějak dál mluvit. Tohle je pro mě zdrojem neutuchající inspirace (zdravím Michale). (smích)

Vím, co po něm můžu chtít a co ne. Nenutím ho dělat žádné kompromisy, co se týče kvality a stylu sushi. To by mu vadilo a nakonec je to pro dobro našich zákazníků, což je nejdůležitější. Dále ho nenutím nosit kimono a dělat lidem „Japonce“, „samuraje“ a jiné opičárny. To by narušilo jeho důstojnost. A máme takovou dohodu, že na večírcích mluvím já. Yuki je introvert, není arogantní, jen prostě rád zůstává v pozadí. Takže na některých sushi akcích mu dělám živý štít.

Myslíš si, že jeho styl práce je dán i tím, kde se narodil?Klidně můžeš pozdravit někoho dalšího!
Neřekla bych, že je takový proto, že je Japonec. Znám Japonců dost a ty pověsti o jejich pracovní morálce jsou trochu folklór. Neřekla bych, že jsou pracovitější než my. Oni jen prostě musí předstírat workoholismus a často úplně nesmyslně trávit spousty hodin v práci.

Jak hodně mu mluvíš do výroby? Trochu to zní, že vůbec a že kvalita sushi je jen na něm.
O sushi se vždycky bavíme spolu, probíráme, jaké suroviny použijeme na konkrétní večírek, jak budou jednotlivé chody za sebou a podobně. Yuki ví, že já mnohem lépe rozumím našim klientům a také dokážu vymyslet pro různé příležitosti různé sushi tak, aby to co nejlépe sedlo. Celkem dobře se vyvažujeme, Yuki by nejradši nedělal v Česku sushi vůbec („Máte tu špatný vzduch na sushi, málo vlhkosti.“), já bych naopak nejradši udělala všechno, o co nás klienti požádají. Společně pak dojdeme k výsledku, za kterým si můžeme stát z hlediska kvality, ale zároveň jsme na nejvyšší možnou míru vyhověli požadavkům klienta.

Je právě Yuki tvojí největší konkurenční výhodou?
Řekla bych, že je nejviditelnější konkurenční výhodou. Dodává firmě důvěryhodnost. Ale důvodem, proč si nás lidé objednají a proč se k nám vracejí, není jen Yuki. Naši klienti vědí, že se o jejich vážené hosty perfektně postaráme, nedovolíme vzniknout žádným potížím a konfliktům a často tím svým klientům pomáháme uzavírat obchody, upevňovat vztahy s obchodními partnery, a tím vydělat víc peněz. Jsme takový businessový lubrikant (smích).

U nás stále ještě nejsme zvyklí na perfektně odvedenou službu. Pokud toto člověk umí, je to nejsnadnější konkurenční výhoda. Nakonec, příští týden na toto téma budu přednášet na konferenci (dáme pak aktuální odkaz na přednášku, pokud bys chtěl, až bude záznam).

Sushi ale dělá mnoho lidí a firem. Navíc si ho spousta dokáže udělat sama. Jak tedy s konkurencí bojujete a jakou nabízíte zákazníkům přidanou hodnotu?
S konkurencí nebojujeme vůbec, s konkurenty se kamarádíme. Jsme všichni na jedné malé sushi lodi a v zájmu nás všech je, aby sushi u nás bylo co nejkvalitnější. Naší přidanou hodnotou je výroba sushi přímo na místě a perfektní servis okolo.

Sushi restaurace za konkurenci nepovažuji, je to jiný druh služby. Sushi catering pár firem zřejmě dělá, ale já to záměrně nesleduji. Nechci dělat rozhodnutí založená na sledování konkurence, z dlouhodobého hlediska je vždy lepší držet se vlastní vize. A neustále analyzovat situaci a pátrat po tom, co chtějí moji klienti a jak jim to nejlépe dodat.

A to je i rada, kterou bych dala ostatním. Nebuďte posedlí konkurencí, buďte posedlí svými zákazníky.

Kdo je tvým zákazníkem?
Obecně: korporátní firma, sushi nadšenec, menší firma z oboru, kde hraje důležitou roli image, organizátor konferencí, majitel restaurace a anglická královna (smích).

Co vše tedy nabízíte?
Jádrem našeho podnikání jsou večírky, kde vyrábíme sushi přímo na místě. Příležitosti jsou různé – firemní večírek, narozeniny, často si nás zvou jako lákadlo pro hosty na různé marketingové eventy. Velká část našich večírků je soukromá, takže fotografie z nich na sociálních sítích neuvidíš.

Děláme také workshopy a sushi kurzy. A k mé velké radosti čím dál častěji i školíme kuchaře a pomáháme s realizací výroby sushi v restauracích. K výrobě kvalitního sushi nestačí jen poslat kuchaře na pár hodin na kurz. Je potřeba, aby si poradil ve své kuchyni a zakomponoval výrobu sushi do stávající rutiny.  Pro kvalitu sushi hraje roli mnoho faktorů – správné skladování surovin, ošetření ryb, správně nastavené procesy v kuchyni atd. To vše je součástí našeho poradenství.

Třetím pilířem jsou naše dodávky sushi domů. Pozor, není to rozvoz! Jednou za měsíc až dva vyhlásíme po e-mailu dodávkové dny. V tomto rozmezí si mohou naši stálí klienti objednat aktuální sezónní sushi.

Díky tomuto modelu se nám vždy sejde víc objednávek a můžeme si dovolit i různé experimenty (například sushi s modroploutvým tuňákem nebo s makrelou, kterou Yuki sám nakládá podle starobylého japonského receptu do soli a octa). Pro naše klientyje to jedinečná příležitost ochutnat něco, k čemu se v běžném sushi baru nedostanou.

To zní hodně zajímavě, proč ale nerozjedeš rozvoz naplno?
Kočkopes v businessu málokdy funguje a není prostě možné mít firmu na luxusní, tradiční sushi vyráběné ručně japonským mistrem a zároveň prodávat fast foodové sushi, které mnohdy vyrábí robot a k tradičnímu sushi má velmi daleko. Neříkám, že jedno je horší nebo lepší, obojí má na trhu své místo. Ale dělat oboje pod jednou značkou nejde a upřímně – netěšilo by mě to. Mě baví právě to, že náš business je osobní, že se s klienty potkáváme, že každý večírek je jiný.

A kde vůbec rozvážíte?
Sushi dodáváme v Praze a okolí, ale na večírky jezdíme po celé republice a dokonce i na Slovensku jsme párkrát byli.

Jaké máš s podnikem do budoucna plány?
V blízké budoucnosti pár změn bude (brzy uvidíte). Do budoucna bych si ráda splnila některé sny, například spolupracovat se špičkovými profesionály jak z gastronomie, tak z jiných oborů, dělat sushi na všech těch úžasných akcích.

V horizontu deseti let uvažuji o prodeji celé firmy, ovšem to je ještě ve hvězdách.

Vážně? Tvoříš firmu kvůli prodeji?
Vážně? Na to se mě ptáš po absolvování takhle dlouhého rozhovoru o tom, že Sushiqueen je vlastně moje love story? Samozřejmě, že firmu kvůli prodeji netvořím, to by musela vypadat úplně jinak. Až nastane čas odejít, byla by škoda prostě firmu jen zrušit.

Myslíš si, že firma jako ta tvoje vůbec dokáže prodej zvládnout? Přece jen to máš postavené na hodně osobním přístupu jak k Yukimu, tak k zákazníkům. A navíc jsi ikona Sushiqueen.
V této podobě je firma neprodejná. Za 10 let to může být jinak.

Až ji ale budeš prodávat, už by asi měla být trošku větší, ne? Máš nějaké vyhlídky?
Mám nadějné vyhlídky. A vůbec, nemůžu ti taky všechno prozradit, ještě mi to vyfoukneš (smích).

Často od tebe čtu zajímavé a mnohdy i motivační myšlenky. Co je pro začínající podnikatele nejdůležitější?
Nejdůležitější je pořád se vzdělávat a učit od ostatních. Podnikání je velmi komplexní a stále se mění, je to taková denodenní výzva. Pokud bych měla dát jednu radu, bylo by to:

Najděte si svého mentora (guru, kouče, poradce, říkejte tomu, jak chcete). Prostě člověka, který vám ukáže, jak a kam tu káru táhnout.

Zaráží mě, jak často mi začínající podnikatelé říkají, že nikoho takového nepotřebují. Já podnikám 8 let a stále více doceňuji přínos dobrého mentora (zdravím Roberta, Karla a všechny své milé kolegy, se kterými se podporujeme, diskutujeme a dáváme si zpětnou vazbu a které ani nezvládnu všechny vyjmenovat).

To ale stojí peníze. A ty začínající podnikatelé ne vždy mají. Nebo ne?
Pokud do toho člověk není ochoten dát peníze, asi není dost odhodlaný. Nehledě na to, kolik peněz díky dobrému poradenství ušetří, protože je neutratí za nesmysly, které třeba ani nepotřebuje, a kolik díky dobrému poradci v budoucnu vydělá.

Sama zastávám názor, že rada, kterou si člověk zaplatí, je účinnější už proto, že když to stálo tolik peněz, člověk se tím aspoň pokusí řídit. A to často stačí jako bod zlomu. Přijde třeba jeden dílčí úspěch, ten tě povzbudí, řekneš si, že ta rada asi není tak blbá, aplikuješ ji dál, podaří se další věc… No a za chvíli ani nevíš jak, jsi podnikatel.

V čem podle tebe dělají nejčastěji chyby?
Nevím, v čem dělají chyby nejčastěji, zato vidím, v čem dělají chyby nejhloupěji. A to je přístup k zákazníkům. Spousta lidí si veřejně stěžuje na své zákazníky, dovolává se jakési prapodivné spravedlnosti, chovají se jako nebohé oběti svých zlých zákazníků. Pak se navzájem ujišťují, jací jsou zákazníci idioti a jak oni přes neuvěřitelné utrpení přesto blahosklonně své služby dodají.

Jenže za to, jak má nastavené podnikání, je zodpovědný každý sám. Pokud si stěžuje, že zákazníci neplatí, nebo na něco podobného, vlastně tím do světa rozhlašuje, že je neschopný nastavit hranice a uhlídat si svůj business.

Podnikatelé by si měli uvědomit, že jejich zákazníci jsou ti, kdo je živí. A pokud jim ti zákazníci tolik vadí, nikdo je s pistolí u hlavy do podnikání nenutí. Podle mé zkušenosti člověk s tímto přístupem moc dlouho podnikat nevydrží. Protože každý má takové zákazníky, jaké si zaslouží.

Kdybys dnes měla začít od nuly, co bys udělala jinak?
Těžká otázka, ale jedním jsem si jistá. Mnohem víc věcí bych delegovala. I v době, kdy jsem neměla ani korunu a rozjížděla firmu, mohla jsem uspět mnohem rychleji a bezbolestněji, kdybych od začátku na vše, co lze, někoho najala. Lidé pak často říkají: „Ale co by pak zbylo na mě?“ Na to odpovídám: „Řízení a budování firmy.“

Ale fuj, z toho jde strach, najednou se vyvalí nejrůznější obavy z neúspěchu, z vlastní nedostatečnosti, a proto pak mnoho z nás (ano, já také) tráví drahocenný čas prováděním „nezbytných“ prací, které jsme měli dávno nechat na někom jiném. Abychom měli sami před sebou alibi.

Tak a dost, jdu shánět někoho, kdo za mě bude psát rozhovory.

To vůbec neznělo nafoukaně! Díky za tvůj čas.
To víš, já jsem skromná, proto jsem svou firmu pojmenovala Sushiqueen (smích). Moc ti děkuju za tento rozhovor. Udělala jsem si takové jasno ve svém podnikání, jako už dlouho ne. Tvůj blog čtu a moc mě baví.